Přejít na menu
Přeskočit na navigaci

Příběh

Horečnaté vzpomínky

1. února 2017

Ode dne, kdy jsem při průchodu labyrintem dostal k Mínotaurovi, uběhl asi týden. Týden, který pro archeologa znamená jeden vzrušující zážitek za druhým, ale vás by jeho popis pravděpodobně unudil k smrti. Zmíním proto jen to nejpodstatnější. Poblíž budovy labyrintu byl objeven a již i z části odkryt lázeňský komplex, největší radost nám udělaly zachovalé mozaiky a jedna amfora.

Jenže šestý den po zmiňovaném zážitku jsem sice byl šťastný ale také dost unavený. Nebylo divu, pracovali jsme téměř bez přestávek a jedli jen suchary, které jsme zapíjeli pravděpodobně pitnou vodou. Už od rána jsem se cítil dost zesláblý, bolela mě hlava a při prudších pohybech se mi točila, nebo jsem měl rovnou mžitky před očima. Vypil jsem více vody než obvykle, v naději, že mě to snad zachrání, ale nebylo to nic platné. Měl jsem popraskané rty i koutky, začínalo mi být špatně a v poledním horku jsem zřejmě zkolaboval, protože jak by jinak George Viburna napadlo, polévat mě při obědě vodou?

Mlhavé vzpomínky pokračují až ze spacáku, George se nade mnou bavil s někým, koho jsem pořádně neviděl. Hlásil mu mojí teplotu, ale vybavuju si jen to, že rozhodně nebyla normální.

Nevím, jak dlouho (tvrdili mi, že asi dvě hodiny, ale já tomu pořád nevěřím) jsem ležel v téhle horečce, blouznil a měl halucinace. Opakovala se v nich tvář Dia, stále víc a víc rozzlobená a brunátná. Žena stojící za ním mi na klidu taky nepřidávala. Až teď, když tohle píšu, mě napadá, že to dost dobče mohla být bohyně Nemesis.

Po této neurčené době přišel George s otázkou, jestli mám radši orla, nebo Prométhea. Kdo jiný než on by se mohl zeptat na něco takového. Odpověděl jsem, že Prométhea.

„To je škoda…“ ušklíbl se a podal mi podivnou a slizkou věc „sněz to.“

Bylo to neskutečně odporné, už jen podle vůně. Pak se mi v mysli promítl obraz Prométhea, připoutaného ke skále, kterému orel vyrvává játra a pak se jimi sytí.

Z tmavě červené barvy tváře jsem rychle přešel do bílo-zelena.

„Játra? Ty po mně chceš, abych jedl syrová játra?“

„Catallina odhalila, co ti je. Vlastně to ani není nemoc...“

„Já tu ležím s horečkou, snad ještě nikdy mi nebylo hůř a <ona to není nemoc>? To snad nemyslíš vážně!“ Teď už jsem se příliš neovládal a křičel, co to šlo. Což vzhledem k mému stavu vlastně nebylo až tak moc.

„Nikdo netvrdí, že ti je dobře. Ale není to nemoc, jde o celkové oslabení těla, jíme jen suchary a pijeme čistou vodu. A málo spíme. Bylo vlastně jen otázkou času, kdy se někomu z nás něco takového přihodí. A právě játra obsahují vysoké koncentrace vitamínů. Jo a taky citron, ale dohromady to asi jíst nebudeš.“

Vztek vystřídal údiv.

„Já mám vážně sníst syrová játra?!!“

„Vlastně nejen ty, každý z nás si musí dát alespoň trochu. Ale ty nejvíc, protože je to u tebe momentálně nejvíc akutní“

Nedokázal jsem si to ani představit, nakonec mi ale nic jiného nezbylo. Jediné, co mě povzbuzovalo bylo, že ostatní to zvládnou taky. A hlavně to, že ikdyž to není žádný hlavní hrdina, budu plnit úkol nějaké postavy z řecké mytologie, což by mi mohlo pomoci… A měl jsem pravdu, ve chvíli, kdy všichni na okamžik odešli, jsem se podíval na svitek pod polštářem. A jedno písmeno opravdu přibylo.

Můj stav se sice zlepšoval, nebylo to ovšem tak hned. Nejprve jsem si odležel dva dny v horečce a blouznil o Afroditě, Héře a Athéně. Což by mohla být hezké představa, kdyby po mně pořád dokola nechtěly rozhodovat, která je nejkrásnější a má dostat jablko.

Ani nevím, kolikrát jsem ho dal které z nich. Bylo to úplně jedno, přišly znovu. A v mezičase Diův smích. Tenkrát jsem pochopil, co znamená těšit se na probuzení. A taky jsem se těšil na svitek, jestli na něm třeba něco nepřibylo, když místo Parida několik dní rozsuzuji...

Další neuvěřitelné příhody

1. ledna 2017

Bylo krátce před polednem, slunce hřálo a já se se svým kolegou Marcem procházel po areálu vykopávek. Marc mi vysvětloval, co se kde pravděpodobně nacházelo a co kde už objevili.

 

„Funkci téhle budovy jsme ještě nepochopili. Podle odkryté části půdorysu vypadá jako Labyrint, nějak tak jsem si vždy představoval to, kde byl ukryt Minotaurus, až na to, že to bylo na Krétě. Teď jsou tu jen zbytky zdí, ale představ si, jaké to muselo být bludiště, když ještě celé stálo.“

Vešli jsme dovnitř a téměř okamžitě jsme se rozdělili. Představoval jsem si, jak se kolem mě zdvíhají kamenné stěny. Když jsem zavřel oči, jako bych je kolem sebe opravdu viděl. Stačilo jen natáhnout ruku a… ta zeď tam opravdu byla, i když bych mohl přísahat, že jsem ji tam neviděl. Rychle jsem oči zase otevřel.

 Nacházel jsem se v šeru v budově, v úzké chodbě, která se kousek přede mnou zatáčela v pravém úhlu. Z hloubi stavby bylo slyšet cosi jako burácení hromu, hlasitý řev. Ohlédl jsem se a zahlédl denní světlo. Vyšel jsem ven, kde stála spousta lidí, jenže ta, kterou jsem hledal, tam nebyla. Ariadna. Jak jsem si představoval, ocitl jsem se skutečně na Krétě, v labyrintu, kde je vězněn Minotaurus. A byl jsem v kůži Thésea, to už mi bylo jasné.

Pozorně jsem si prohlížel jednu dívku po druhé. Ariadne tam nebyla a lidé začali vykřikovat. Bylo jasné, že musím dovnitř, byl jsem obětovaný, který se snažil vrátit na svobodu. Otočil jsem se a k smrti vyděšený se vracel dovnitř. A pak jsem to uviděl. K vstupním vratům byla přivázaná tenká červená nitka. Zřejmě jsem ji už navázal a vydal se dovnitř, ostatní musí být v prvním výklenku vlevo (ano, jsou) a když jsem ušel (tedy Théseus ušel) ještě několik kroků, ocitl jsem se na jeho místě á, nepřipravený a netušící, co se vlastně již stalo. Na místě, kde jsem původně stál, leželo klubko červených nití a meč, kouzelný meč, který věnovala Ariadne Théseovi. Strach mě pomalu opustil, sebral jsem klubko i meč a vydal se dál bludištěm. Řev netvora už jsem slyšel jasně a blízko. Netrvalo dlouho a spatřil jsem ho. Majestátně se vypínal uprostřed zšeřelé místnosti a téměř celou ji zabíral.

Nechci popisovat lítý a těžký boj s netvorem. Několikrát jsem byl blízko smrti, ale kouzelný meč pomohl a snad jen díky němu jsem nad netvorem přeci jen zvítězil. Navíjel jsem nit na klubko a vracel se zpět. Už jsem viděl východ. Ostatní, kteří vykoukli z výklenku začali jásat a táhli mě ven. A když jsem šťastně překročil práh ven, ocitl jsem se ve tmě.

Čekal jsem, že se objevím v ruinách, kde jsem ještě před chvílí s Marcem byl, ale místo toho se přede mnou objevila tvář, jako by se vznášela ve tmě, nebylo nic než on. Zíral jsem do tváře Dia, který se rozhodně netvářil přívětivě. A pak jako bych se propadl, zase do té tmy. Jenže ani teď to nebylo všechno.

Probral jsem se v jeskyni. Teď to byla celý den především zkouška znalostí báje. Byl jsem Odysseus a s částí jeho výpravy jsem se právě nacházel v Kyklopově jeskyni. Těsně po okamžiku, kdy Kyklop snědl poloviny výpravy. Situace to byla složitá, bez znalostí pověstí bych téměř neměl šanci na přežití. Naopak pro mě, který se o řeckou historii i mytologii zajímám, to nebyl žádný problém. Minimálně nebyl problém vymyslet, co dál. Realizace zase tak snadná nebyla.

„Chlapci, existuje jediné řešení. Až usne, vezmeme jednu kládu z jeho ohniště a tu mu vrazíme do jediného oka.“ Připadal jsem si jako blázen. Jak mě napadlo říct, že to je jediná možnost? Ale uvěřili mi, protože nic jiného opravdu nezbývalo. Hned jsem pokračoval.

„Až to uděláme, asi se hodně rozzuří. Musíme se skrýt mezi jeho ovce a přidržet se jim na břiše. Když bude slepý, určitě se rozzuří a bude se snažit vše prohmatat.“

Opět se na mě dívali poměrně nevěřícně. Samozřejmě, tohle jsem přece nemohl vědět. Ale i tak jsme to vyzkoušeli.

Když jsem četl pověsti, nikdy mě nenapadlo, že jak je ten kůl těžký a kolik celá ta akce stála sil. Přece jen jsme ho ale zvedli a vrazili Kyklopovi do jediného oka uprostřed čela. Tak jak to bylo v pověsti, začal strašně zuřit. Schovali jsme se mezi ovce a zůstali tam až do rána. Pak jsme se zachytili ovcím na břiše za vlnu právě včas, když se obr probudil a vyháněl je ven. Jedna po druhé procházely ovce východem z jeskyně a on je pouštěl pod rukama, aby se ujistil, že na nich nesedíme.

Když pod jeho rukama prošel beran, na jehož břiše jsem se držel já, vrátil jsem se konečně zpět na archeologické naleziště.

Asi je vám všem jasné, jak teď vypadal můj svitek. Bylo na něm opravdu 6 znaků odhalených…

Šok na úvod

1. prosince 2016

Ten den jsem nemohl vůbec dospat.

Přesně v 7:00, jak jsem měl v plánu, jsem vycházel z domu na autobus, který mě měl dovézt až na letiště Heathrow, dokonce i s doporučovaným předstihem. Letadlo mi tedy letělo v 9:00, přímo do Larisy, která je asi půl hodiny cesty od naleziště. 

Jenže nebyl bych to já, kdyby šlo všechno podle plánu. Bývám často roztržitý a tak už jsem očekával, že se něco stane, třeba zapomenu doma ponožky, kartáček na zuby, případně jedno ze dvou zavazadel. Stalo se ale ještě něco horšího. Doma zůstala dokladovka, malá taška na všechny důležité věci, které ale obvykle nosím po kapsách. V kapse jsem taky našel peníze na autobus a tak jsem si včas nevšiml, že mi chybí peněženka, pas a vzácný svitek.

Na nejbližší zastávce jsem vystoupil s tím, že budu čekat na autobus jedoucí opačným směrem, v jízdním řádu jsem ale zjistil, že jede až za hodinu a půl. Do odletu zbývalo něco málo přes dvě hodiny, bylo zřejmé, že takhle svoje letadlo nestihnu. Nikdy jsem nebyl dobrý v rychlém rozhodování, teď mi ale nic jiného nezbývalo.

Může vám to připadat jako bláznovství. A bláznovství to nejspíš opravdu bylo, když jsem si stoupl vedle cesty a začal stopovat. Nikdy dřív jsem nic takového neudělal, nečekal jsem, že by to mohlo fungovat, ale po několika minutách u mě zastavil modrý Ford. Za volentem seděl starší pán, nejprve se vyptával, co mě přimělo stopovat a pak se rozpovídal o svých cestovatelských zážitcích z mládí. Zanedlouho mě vyložil u domu a popřáli jsme si šťastnou cestu. 

Dokladovka ležela na botníku hned za vstupními dveřmi, kam jsem si ji večer připravil, abych ji v žádném případě nenechal doma. 

Stopování už jednou vyšlo a tak jsem své štěstí vyzkoušel podruhé, na zpáteční cestu na letiště. Těžko říct, kolik aut projelo, bylo to ale rozhodně mnohem víc, než předtím. Kdyby se na mě ti řidiči alespoň tak nešklebili... 

Modlil jsem se, aby konečně někdo zastavil, ještě pět minut a letadlu možná tak zamávám z dálnice před letištěm. Minut ale uplynulo asi deset, než zastavila paní neurčitého věku v Renaultu s tmavými skly. Na rozdíl od staříka se neptala na nic víc, než mojí cílovou zastávku. Připadala mi trochu děsivá. Dlouhé šedohnědé vlasy měla vlnité a oddělovaly se od sebe v silných pramenech. Trochu připomínaly chapadla chobotnice, nebo hady, jaké měla místo vlasů bájná Medusa.

Po chvíli tichého zírání z okna jsem vytáhl vytištěný mail s posledními instrukcemi a znovu ho několikrát přečetl, i když některé pasáže jsem už znal zpaměti. Doufal jsem, že letadlo přece jen ještě stihnu, nebylo to nakonec až tak nereálné, vzhledem k naší rychlosti.

Mail jsem uměl téměř zpaměti, svitek jsem před sebou ale viděl snad i ve spaní. Přesto jsem ho vytáhl a opět začal studovat. Hned po příjezdu domů jsem ho založil do ochranné folie, kde stále ještě byl. Řidička celou dobu sledovala soustředěně silnici před sebou, teď ale letmo pohlédla směrem ke mě. Když zjistila, co držím v rukou, začaly se jí trochu chvět ruce. Výraz měla strnulý a dychtivý. Asi jako kdybyste člověku, který se léčí ze závislosti, ukázali jeho drogu. 

"Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se tiše.

"NE!" vykřikla nepřiměřeně hlasitě a strhla volant, gumy pískaly, když jsme zahýbali na boční cestu. 

Na krajnici zastavila, třesoucíma rukama si odepla pás a vrhla se směrem ke mně. Jednou rukou na svitek, druhou k mému krku. Nechápal jsem, co se děje. A to, že se mě snaží zabít a okrást cizí ženská nebylo to nejdivnější. Všechno se postupně měnilo. Její vlasy byly čím dál tím víc podobné hadům, auto jako by se rozplynulo. Neexistoval už ani svitek, místo něj jsem měl v ruce meč. Jelikož jsem už neseděl, rychle jsem uskočil a odvrátil zrak. Vzpomněl jsem si, že v autě mi připomínala Medusu. Stuhl jsem. Co když ji jen nepřipomínala, ale byla to opravdu ona? Zdálo se to neskutečné, ale byl jsem si jistý, že do tváře jí pohlédnout nesmím, minimálně pro jistotu. Perseus měl výhodu, měl štít, do kterého se mohl dívat jako do zrcadla. A ta jeho Medusa spala.

Okamžitě jsem zavřel oči a poslepu okolo sebe máchal mečem. Pak kolem zavládlo ticho, jako by se přestala pohybovat. Přesto jsem ale máchal mečem kolem sebe dál. Zdálo se to nekonečné, než něco zpomalilo rychlost meče. 

"Omlouvám se, necítila jsem se teď chvíli úplně dobře, proto jsem zastavila. Ale už můžeme pokračovat." Překvapeně jsem oči zase otevřel. Seděli jsme v autě a řidička se nervozně usmívala.

Pomalu se rozjela směrem k letišti. Když jsem sklopil zrak, uviděl jsem dvě šokující věci současně. Jednak bylo 8:59, což znamenalo, že letadlu nestihnu ani zamávat a zadruhé byla část svitku změněna. První tři znaky se proměnily ve tři shluky písmen latinky. 

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, vyndal z kapsy mobil, nejprve zavolal do Řecka, že se zdržím a potom jsem našel a objednal na internetu další letenku do Řecka. Tentokrát už to tak pěkně nevycházelo. Měl jsem sice čtyři hodiny do odletu, takže bylo pravděpodobné, že tak skutečně odletím, neletělo ovšem do Larisy, ale do Athén, na druhou stranu Řecka, více než 400 kilometrů od vykopávek.

I přes svou roztržitost a všechny špatné náhody (spadl jsem na eskalátoru a zasekl se ve výtahu) jsem se dostal do Athén a odtamtud několika linkovými autobusy až do cíle. Stop už jsem raději neriskoval. 

Zbytek výpravy mě vřele přivítal, při pozdní večeři jsem jim vyprávěl o svých patáliích s dokladovkou a výtahem. O Meduse jsem se radši nezmínil, bylo to příliš nepravděpodobné na to, aby to byla pravda. Tedy spíš na to, aby mi někdo věřil a neposlal mě na psychiatrii. 

Napadlo mě, že si před spaním projdu vykopávky, chtěl jsem být sám a ostatní to chápali. Nepočítal jsem ovšem s tím, že když se na chvíli posadím a budu si představovat, jaké bylo kdysi Řecko, usnu. 

Probudil mě hluk, kolem mě se hnal dav maldých mužů, který mě brzy strhl s sebou. Když se zastavili, bylo mi to jasné. Ačkoli Sparta je od tohoto naleziště hodě daleko, ještě dál než Athény, ocitl jsem se v ní, konkrétně ve výcvikovém táboře pro madé. Bylo to nepředstavitelně a neskutečně náročné. Samozřejmě, bylo to jako s Medusou dopoledne. Nebyla to realita, ale do té jsem se nemohl dostat jen tak. Tentokrát to vypadalo na dlouho. Večer jsem byl opravdu strhaný. Nedokázal jsem si představit, že bych takhle měl žít déle než několik dní. Pak jsem si konečně mohl jít lehnout.

"Jonathane, je všechno v pořádku? Proč tady ležíš?"

Byla noc a já ležel uprostřed vykopávek na plochém kameni. Nový kolega Marc Cooper na mě svítil baterkou. Ze svého pohledu nemohl vidět to, co já. Na svitku, který jsem si tiskl k hrudi se odhalil čtvrtý shluk písmen.

Začíná se vyprávění

1. listopadu 2016

Mé jméno je Jonathan David, jsem archeolog a budu vám vyprávět, co jsem zažil před několika lety. Je to opravdu neuvěřitelný příběh o nálezech a faktech, bájích i bozích.

 

Všechno začalo jednoho podzimního odpoledne, kdy jsem dostal nabídku, abych se účastnil výpravy a vykopávek na západě Řecka.

 

A nebo možná už dřív...

 

Za sebou jsem tou dobou měl už několik výzkumů na území Velké Británie, nejvíce se ale povedl ten poslední - první řecký. Doufal jsem, že udělám zase nějaký tak úžasný objev.

 

Nedaleko od místa, kam jsem se teď hlásil, jsme posledně strávili několik měsíců na vykopávkách, které ostatním, i zkušenějším vědcům, nepřipadaly moc slibné, ale já podle určitých náznaků tušil, že by mohly skrývat něco zajímavého. Nejen, že se nacházely na místě, o kterém se zmiňovaly pověsti, ale nacházel jsem tu i typicky chrámové předměty. A taky ano.

 

V místě, kam vedly zbytky sloupořadí, jsem pronikl do podzemní prostory a nestačil se divit. Kruhový prostor s kupolí byl bohatě zdoben nástěnnými malbami, byl plný zlata, oltářů a obětních darů. Tento prostor byl zasvěcen Olympským bohům, především Diovi - vládci bohů, Nemesis - bohyni odplaty a Thanatovi - bohovi smrti. Přes všechnu tu nádheru kolem mě upoutal svitek, položený na podstavci uprostřed místnosti. Bylo na něm jakési obrázkové písmo, které jsem neznal. I když jsem vždy byl pevně rozhodnut se o všechny nálezy podělit se svou universitou a s muzei, záhadný svitek jsem ukryl do batohu a teprve pak zavolal na ostatní. Objevy pokračovaly, z chrámu vedly chodby do několika hrobek zřejmě velmi významných lidí, artefakty nalezené v tomto komplexu byly cennější než všechny nálezy v celé této oblasti za posledních 10 let.

 

Povzbuzen tímto úžasným úspěchem z minula jsem s nadšením uvítal možnost účastnit se výzkumu u nedalekého města a okamžitě zareagoval, můj nadšný dopis, ve kterém jsem si zamlouval (a sliboval) účast na expedici asi nikdo nepřekonal.

 

Po několika dlouhých týdnech jsem obdržel očekávanou odpověď. Co jsem spatřil na obálce, mě šokovalo... Kromě razítka z pošty na ní bylo ještě jedno, na kterém jsem rozpoznal jeden ze znaků ze svitku a nějaká písmena. Zdálo se ale, že jejich pořadí nedává žádný smysl.

 

V odpovědi přišly ale i podrobnější informace k výzkumu - měl začínat za 3 dny, takže do té doby jsem se musel dostat na místo vykopávek. Okamžitě jsem objednal letenku, naštěstí bylo v letu zítra večer ještě poslední místo a začal balit.

 

Kromě klasického archeologického náčiní a trochy oblečení jsem se chystal sbalit i své starší zápisníky a několik knih o té oblasti. Ve spěchu mi nešla otevřít dvířka vrchního patra knihovničky a tak jsem za ně několikrát nervózně a prudce škubl. Otevřely se, ale kromě toho se celá teď už otevřená část knihovny převážila a začala padat. Povedlo se mi ji zachytit, takže skříňka nespadla, všechny knihy, zápisníky a poznámky se na mě ale vysypaly. Nad tou papírovou hromadou na zemi jsem stál dost zděšeně. Spěšně jsem začal vše dávat do polic a sliboval si, že jen co se vrátím z výpravy, srovnám to tak systematicky, jako to bylo původně.

 

Jak se to často stává, z uklízení jsem zanedlouho přešel na prohlížení - vzal jsem totiž do ruky zápisník z mé úplně první, jen poznávací, expedice do Řecka. Po chvíli listování jsem narazil na něco úžasného. Na jedné z posledních stránek jsem našel načmáraný znak stejný s dalším na svitku. Kromě něj strana obsahovala také další symboly, které jsme s ostatními dokázali přeložit. Vysvětlovaly, jaký je význam onoho znaku...